Pravidlo zní: Člověk zapomíná na
svou vizi, pokud ho uspokojují kroky k jejímu dosažení[1]. Tak bychom mohli popsat chování mnoha českých politiků,
kteří nemají odvahu rozhodnout za hranicí svého volebního období. Kritika, že
chybí vize a směrování země, je zcela na místě. Nicméně podívejme se kritickým
okem i na sebe, na voliče.
Jsem přesvědčena, že český
volič již dosáhnul patřičného sebevědomí a stává se z něj velmi aktivní jednotka,
např. při projednávání územního plánu. Jeho zájem je v mnoha případech
nesobecký – zajímá se o to, jakou bude mít rozlohu nový park, zda se
zastupitelstvo nechává inspirovat koncepcí smart city, nebo má obavy, aby si zastupitelé
nechali dobře vysvětlit všechny souvislosti nového projektu a aby mu „nedali
zelenou“ bezhlavě. Na druhou stranu je sporné, zda aktivní obyvatel, který se
sdružuje v ekologickém spolku nebo jiné občanské iniciativě a účastní se
rozhodování o využití území (sám za sebe nebo jako mluvčí spolku nebo jako zástupce
místních obyvatel), má dostatečné znalosti o problematice, ke které
prosazuje svůj oponentní názor.
Ptám se: A má je mít?
Znám poměrně jednoduchou
odpověď, na které se nejspíš shodneme s aktivními obyvateli i politiky: Nemá.
Laik neumí to, co autorizovaný urbanista, vodohospodář nebo biolog a další
oprávněné osoby, které vytvářejí schvalované koncepce. Nemusí se ani orientovat
v problematice veřejné správy, znát povinnosti samosprávy a státní správy.
Komunikace mezi voličem a politikem je totiž založená na existenci čtyř účastníků:
1. politik, 2. občan, 3. odborník, 4. úředník.
A rozumí si oni?
Nejprve je nutné si uvědomit,
že popisovaní čtyři účastníci spolu diskutují bez rovnoměrného rozdělení
zodpovědnosti a že ten, kdo rozhoduje a nese největší zodpovědnost, je politik. Nyní si představme situaci, kdy je
schvalována koncepce na ožehavé téma – např. regionální surovinová politika.
Laikům je velmi vzdálená technologie těžby a úpravy nerostů a obecně je velmi
negativně vnímaná. Problém českého lva je politik, který ztratil vizi, aby
neztratil podporu svých voličů. Takový politik odmítne záměr těžby na území
obce mávnutím ruky, aniž by se snažil vytvořit prostor pro konstruktivní debatu
všech čtyř účastníků. Možná by stačilo nerosty polidštit, připomenout, co
všechno máme díky těžbě doma – třeba umyvadlo. Materiál, z něhož je
vyrobeno, je těsto z kaolinu, živce a křemene. A bez těžby těchto surovin bychom
umyvadlo neměli. Obdobně je tomu s obnovitelnými zdroji energie (OZE),
fotovoltaikou a větrnými elektrárnami. Politik s nimi souzní, ovšem při
projednávání jejich umístění, dřív než se spustí veřejná diskuse, vykřikne, že to
byl on, kdo zajistil, aby byly instalovány „za kopec, kam my nevidíme“. Neměl
by náhodou občan vznést poznámku, že je přece důležitější, aby OZE byl umístěn
tam, kde nejvíc fouká nebo svítí?, nebo že kam nevidíme my, vidí obyvatelé sousední
obce, která má bohužel omezené možnosti protestů, protože OZE se nenachází
v jejím správním území?
Volič zapomíná, že podstatou
trvale udržitelného rozvoje je spolupráce, nikoliv dobrý pocit, že politik
poslechl a nařídil odborníkovi a úředníkovi, aby i oni poslechli. Volič často upřednostňuje
svůj osobní krátkodobý prospěch typu „na našem dvorku se nic dít nebude“
(protože nezná souvislosti) a politik má na oplátku radost, že neztratil jeho přízeň.
To jsou ony kroky, které nás uspokojují, o nichž se píše v úvodním
odstavci. Pak se však nemůžeme divit, že nehledíme v dál a že ztrácíme směr.
Mějme prosím na paměti, že lámání chleba se účastníme společně, a mysleme i na
budoucí generace.
Gabriela Licková